4 děti a 10 vnoučat (z nich jen 1 vnuk :o)). Děti máme 2 adoptované a 2 vlastní.
Nedařilo se nám otěhotnět, tak jsme si adoptovali 2 děti a ve stejný rok jsme neplánovaně otěhotněli :o).
Co vás jeden na druhém zaujalo, než jste spolu začali chodit?
Tom (dále jen T): Když jsem se připravoval na misionářskou práci na Filipínách, počítal jsem s tím, že jediná možnost, kde navázat vztah a oženit se, bude přímo v té džungli. Jel jsem tam jako svobodný muž bez závazků, což bylo potřeba. Když přijeli nové misionářky, poohlížel jsem se mezi nimi po vhodné manželce. Potřeboval jsem ženu, která půjde stejným směrem jako já. Předtím jsem konzultoval otázky manželství s jedním domorodým věřícím z těch kmenů a ten mi dal dobré rady, že pokud chci jako evangelista chodit od vesnice k vesnici a kázat evangelium, musím být ženatý. Jinak by si v těch vesnicích mysleli, že jsem přišel především hledat manželku a nevěnovali by pozornost tomu, co bych jim říkal, nevěřili by mi.
Velmi brzy v tom čase na Filipínách udělala C. krupicovou roládu. Velmi dobrou, krásně nakynutou. Ale jen 1x :o). U nás se říká, že láska prochází žaludkem. Takže roláda rozhodla :o). Nikdy potom jsem se už nerozhlížel po jiné manželce. C. se poohlížela, ale popírá to :o).
Caroline (dále jen C): Já jsem se o Toma vůbec nezajímala :o). Chtěla jsem ho dohodit jiné misionářce (z Nového Zélandu), aby se s ní oženil. Když však 3 roky trval zájem Toma o mě, říkala jsem si, že bych se možná za to měla modlit :o).
T: Poslal jsem jí krásnou skotskou brož a to ji přesvědčilo, že to myslím vážně.
Jak si tedy Caroline poznala, že je Tom pro Tebe?
C.: Přijala jsem v modlitbách pokoj, že on je ten pravý.
Jaké období společného života bylo pro vás nejtěžší?
T: Nejtěžší bylo, když jsem byl hodně nemocný - tak, že jsem nemohl chodit, mluvit, stát, číst, řídit...Měl jsem zánět mozkových blan, upadnul jsem a ochrnul. Dělali mi jedno vyšetření za druhým a pak mi řekli: „Vy už nikdy nebudete chodit, nikdy už nebudete normálně pracovat...“. Nedávali mi naději. Byl jsem zařazen mezi nesoběstačné lidi. Bylo to v roce 1971 (Tomovi bylo tehdy 40 let).
C: Náš nejmladší syn Paul měl 6 měsíců, Dan 2,5 roku, Timon a Linet (dívka)3,5 roku.
T: Náš pastor přišel do nemocnice, modlil se se mnou a já jsem přijal jistotu, že Bůh mě uzdraví. Poslali mě domů, ale to zlepšování mého zdravotního stavu trvalo 3 roky.
T: Chtěl jsem začít studovat místní vysokou školu, nemohl jsem však psát... všechno jsem vyřizoval telefonicky. Nemohl jsem ani podepsat přihlášku na tu VŠ. Až před ukončením 1. semestru jsem byl schopen se podepsat.
C: Hodně lidí v USA mělo velký problém vyžít z podpory, kterou poskytuje vláda.
Ale protože my jsme byli na Filipínách a byli jsme zvyklí žít velmi skromně, nepotřebovali jsme tolik. Objevila jsem tehdy v USA výborné Second handy – celý život nakupuji v Second handu. Navíc nakupujeme jiné věci často ve slevě, drahé věci nekupujeme.
Lidé někdy říkají: Nezvládneme mít více dětí. Já si myslím „ale jo, zvládnete, jen se musíte naučit žít levněji“. V tom malém domečku, co jsme bydleli, jsme měli 4 děti a jednu ložnici, jednu místnost pro všechny. Nad sebou jsme měli postele pro děti, rozkládací postel pro nás a jednu dětskou postýlku. Naše dcera si to nepamatuje, ale když jí bylo 5, tak říkala: „mami, my tu máme ještě místo pro jedno dítě, tady v té uličce“ (která byla mezi postelema).
T: Před tou nemocí jsem obcházel různé církve a žádal jsem o podporu, abychom mohli jet zpátky na Filipíny a pokračovat tam v práci....Když jsem pak nemohl ani mluvit ani chodit, řekli mi lidé, kteří rozhodovali o misii, že mě už nemohou mezi misionáře zařadit, že už bych to nezvládl. Byl to strašně těžký čas. Pak byla ještě jiná těžká období :o).
Jsem velmi šťastný, že jsem pořád živý a Bůh nám dává ještě další příležitosti navštěvovat školy.
C: Neměli jsme romantický život. T. byl však vždy věrný manžel a velmi mi pomáhal se 4 malými dětmi. Uklízel, vařil...zastal všechny práce v domácnosti. Když potřebuji pomoct, vždy mi pomůže. Nikdy neřekne „proč si to neuděláš sama?“. Vždy je velmi laskavý.
Jaké bylo naopak nejšťastnější období vašeho společného života?
T: Pro Caroline určitě období, kdy jsme dostali všechny ty děti :o)
C: Ano.
T: Pro mě to bylo minulý rok – 2009. Když jsem jel se svými 2 dětmi speciálně vypraveným vlakem z Prahy do Londýna, který měl být připomínkou událostí před 70 lety (více např. na http://palubnidenik.wintontrain.eu). Když jsme se loni vrátili z USA, hned jsme jeli do Zlína a tam jsme 2 týdny mluvili na 19 přednáškách ve Zlíně. Martin a Martina Stavjaníkovi doporučili mou přednášku pro Exit tour a my jsme potom s nimi cestovali a na základě dalších pozvání jsme chodili do dalších škol. Byl to velmi zvláštní rok.
Měli jste někdy v manželství nějakou krizi, kdy jste spolu třeba nemluvili nebo se hodně hádali?
Vždycky jsou nějaké problémy, ale Bůh je k nám velmi dobrý.
Máte recept na šťastné manželství?
T: Ano, máme. Na štastný život :o)
C.: Myslím, že důležité je zůstávat věrný Bohu. A být vděčný. A být rozhodnuti sloužit jeden druhému. Sloužit, sloužit. A neočekávat pohádkové manželství. Že se setkají a všechno je šťastné, nádherné. Život není jenom lehký, snadný. Teď ty, Tome :o).
T: Nemám recept pro druhé lidi :o).
C: Problém je, když vidíme křesťany, že se rozvedou. Určitě to není nezbytné, aby se rozvedli. Když čteš bibli, důležitá věc pro manželky je respektovat manžela, vážit si ho, a milovat ho. A první věc pro muže je milovat manželku. Když bojujete navzájem, tak vlastně zabíjíte jeden druhého. Je to takové pomalé zabíjení osobnosti navzájem. Rozvod nemá nikdy konec, vnitřní trápení pokračuje dál. Když se však lidé rozhodnou, že už na sebe nebudou zlí, udělají pokání, omluví se navzájem, učí se pak od Boha, jak milovat. Bůh nám odpustil a proto my potřebujeme odpouštět jeden druhému. V některých zemích se hodně lidí rozvádí.
Možná, že jedna z největších chyb je, že lidé očekávají, že manžel naplní všechny jejich potřeby, že on udělá všechno, aby ona byla spokojena. Ale my se musíme naučit spoléhat na Boha, že On zajistí naše potřeby. Ne to hodit všechno na toho manžela. Žena se musí naučit žít ve vztahu s Bohem a tu svou zátěž nedávat především na manžela, ale na Boha. U muže je vztah s Bohem také nejzásadnější věc. Když jsme se vzali, tak skoro nikdy mi nebyl schopen říct „Miluji Tě“, ale já vím, že mě miluje. On prostě to říct nemůže :o). Nemůže to vyslovit, ale já vím, že mě má rád.
Napadá Vás, co byste chtěli vzkázat mladým lidem dnes, hlavně čtenářům tohoto rozhovoru na webu?
T: Když dávám Nové Zákony dětem ve školách, tak jim tam vždy píšu ke svému podpisu verš z Přísloví, ze 3.kapitoly, verš 5-6. Ten verš říká „Důvěřuj Bohu celým svým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej. Poznávej ho na všech svých cestách, on sám napřímí tvé stezky“, tzn. povede tě. Takže to je moje poselství pro mladé lidi.
C: Myslím, že záměrem pro manželství není jen štěstí, ale také proměna člověka.
Myslím, že když je však v manželství krutost a bití, pak je potřeba, aby se to manželství rozvedlo, protože ty děti v tom nemohou setrvávat. Někteří nenávidí svou manželku a bijí ji, nebo sex. zneužívají děti, pak by ta žena měla s dětmi odejít. Nikdo nemůže setrvávat ve vztahu, který ničí.
Myslím, že předtím, než vstoupíme do vztahu, je důležité vidět tu osobu v rodině, v práci, s přáteli, jak jedná s malými dětmi, starými lidmi... jestli nepoukazuje jenom na já, já, já.
Je dobré pozorovat toho člověka. Říká se, že láska (zamilovanost – to se spíš hodí) je slepá a manželství není instituce pro slepce. Říká se také „měj své oči na plno otevřené před svatbou a po svatbě je malinko přimhuř“.
zkráceno a pro srozumitelnost mírně upraveno; zájemci o nezkrácený rozhovor mě (VM) kontaktujte
pozn: Thomas Graumann je 1 z 669 židovských chlapců, kteří byli před nacisty zachráněni Nicolasem Wintonem. Více např. na
